Mladičké dívky ve věku sedm až čtrnáct let předvedly jevištní koncert pro třináct hlasů a těl. A byla to doslova symfonie. Dívky – bosé v civilních, pro pohyb vhodných kostýmech (džíny, trička, mikiny) vytvářely rozličné formace, pracovaly s gestem, hlasem. Vznikaly krátké pohybové choreografie, utvářely se přesně secvičené voicebandy. Ani by člověk nemusel vnímat slova a text, aby viděl, že je to práce zkušené divadelnice (Anna Kurčinová), jež s dětmi musela pracovat pečlivě a dlouho. Je si vědoma schopností dětských performerek, dokáže je propojit v jeden celek. Jak jsem psal v úvodu – koncert, který si snad každý citlivý divák musel užít.

A také prožít. Protože nejen o techniku jde Anně Kurčinové, ale zajímá ji a skrze svůj kolektiv sděluje i podstatné věci dospívajícího člověka. Kurčinová knihu Jany Bodnárové adaptovala – dalo by se říct „na tělo ušila“ svému týmu. Každá z dívek ví, o čem mluví, každá rozumí tomu, co říká. A k tomu všechny krásně zpívají, či spíš voicebandově recitují vybrané pasáže. Režisérka totiž nepřevádí do divadelního tvaru celou knihu, ale vybírá z ní dívkám blízké pasáže pojednávající o strachu, samotě, o vztazích, o přírodě, a dokonce o smrti. Tuto tematickou komplexnost je třeba vysoce ocenit.

A tím bych mohl tento text skončit. Ale možná si dovolím přece jen pár slov k zamyšlení – pro soubor, vedoucí dětských souborů i diváky. Každá – jakkoli dokonalá – nádoba totiž potřebuje otvor, kterým se nápoj v ní nalévá a z ní vylévá. V tom otvoru vzniká chaos, neřízené situace, které teprve z nádoby dělají funkční a fungující objekt. A tady mi přišlo, že jsou ještě možnosti, kudy by se toto – technicky dokonalé, formálně přesně budované – dílo mohlo ubírat. Mám na mysli jak formální stránku – třeba účesy dívek nemusely být tak upjaté (působily až moc jako malé sportovkyně – gymnastky, krasobruslařky…), tak technickou. Některé situace mohla režisérka rozvolnit, „pustit“. Patrné je to třeba v úplném závěru, kdy každá z dívek – předpokládám že za sebe – říká, kdo je její dvojnicí. Byl to až příliš chladný, věcný, formálně přetechnizovaný obraz. Uzavřel celek do kompaktního tvaru bez otvoru. Právě zde kdyby režisérka dala dívkám větší volnost, větší prostor mluvit plně za sebe a osvětlit, vznikl by onen životadárný chaos, z něhož vytéká slastný nápoj živého divadla. Člověk, život…

Neberte však tato slova jako zásadní výtku. To jen dvojník ve mně a jeho stín – kritik a kritická mysl – se kutá ven. Každý máme totiž nejen svého dvojníka, ale i svůj stín. A ani jednoho se nemůžeme zbavit. Byli bychom neúplní.

Vladimír Hulec