Politické divadlo, generační pohled na ty, co vládnou a dmou se (suverenitou, pýchou, mocí)… Formovat si názory a veřejně je prezentovat je třeba, zvlášť v dobách a režimech – kulantně řečeno – dogmatických. A v takových dnes – bohužel – žijeme. Nejen vy na Slovensku, ale i my v Česku a především, samozřejmě, v Rusku.
Nedokážeme plně zanalyzovat, co se to dnes kolem nás a ve světě děje a proč, ale je třeba hledat klíč k jeho (pro)jevům, reflektovat jej, tříbit a vyjadřovat postoje. A o to Vaší bandě z Žiliny jde. Už úvodní obraz vypovídá o všem. Král Ubu sedí na záchodové míse a… prdí. A s ním i jeho poddaní. A nemůžou to zastavit. Prdí a prdí. Anebo že by to byli samotní herci, banda s „divadelnou dušičkou“, jak sami sebe v programové brožuře charakterizují? Asi oboje. Jedněm je blbě z přežrání mocí, druhým z nich.
Úchvatný úvodní obraz nás vtahuje do dění. Snad všichni známe Andersenovu pohádku, a tak rozumíme obrazům, které následují – módní přehlídce, měnění kostýmů (převlékání kabátů), příchodu krejčích z dalekých krajin atp. V našem případě mají na sobě beranice, mluví rusky. Anebo že by sám Král Ubu byl Rus – Putin…? A zde se inscenace ztrácí a tápe. Přestává cílit a karikovat a nese se na vlně komunálního (politického) humoru.
Sympatická je hra s prostorem, který skupina obsáhne v jeho plnosti, ale jsou to obrazy a jednání veskrze jednoúčelové, bez oné silné, drsné karikaturnosti, umělecké odvahy a nápaditosti z úvodu. Vlastně jen popisně a trochu nenápaditě – hra s rohlíky… proč?!, že by odkaz na Francouzskou revoluci? Téma to nikam nerozvádí, herci se vrací k původní pohádce a všichni už jen čekáme na konec. Král – ať je to Putin, Babiš, Okamura, Turek – se skutečně objevuje přinesen (či schován mezi) svými uctívači/poddanými. A stojí a dme se. Nic víc, nijak odvážně ani (divadelně) vtipně. Na plochu jeviště vtrhávají diváci a křídou na podlahu píší Král je… nahý. Náhle vidím důvod, proč jsme měli na sedadle před začátkem představení křídu. Asi bych se měl přidat. Ale… je král skutečně nahý?
Žilinští divadelníci mě o tom nepřesvědčili. Vzali si tezi, mají – trochu neosobitý neb v naší bublině všeobecně sdílený – názor a ten „vyprdí” na jeviště. Baví se tím, mně však chyběla větší odvaha k razantnímu gestu, hlubší zamyšlení nad současnými nahými králi, větší divadelní nápaditost. Kdy a kde jsme si přiznali, že král je nahý? Kdo z nás je oním „čistým dítětem“ z Andersenovy pohádky? Vždyť všichni ostatní do té doby (aspoň v pohádce, ale dnes to platí i v politických realitách) šaty na králi viděli. Jak je to možné? Co vedlo nás, diváky, že jsme začali psát „Cisár je nahý / Už máme toho dosť / Zachráňte Slovensko” (opsáno z podlahy)? Obávám se, že jen dopředu utvořený názor. Psali bychom to, i kdyby se na jevišti dělo takřka cokoliv. Anebo kdyby nás herci vyzvali hned po začátku. Barbora Juríčková si cestu k (politickému) divadlu zjednodušila. Na to nestačí mít jen… „oné” (s nímž navíc všichni spiklenecky souzníme). Anebo že by to dnes na Slovensku stačilo?
Úvodní obraz zůstal nepřekonán.
Vladimír Hulec