Režisér Blaho Uhlár a trnavské Divadlo Disk, to jsou i v Česku legendy. A režisér a autor „pouhlárovských“ textů souboru Dušan Vicen, to je nejen jejich souputník a dlouholetý „druh v boji“, ale dnes i Uhlárův nástupce a pokračovatel jeho poetiky. Tu – jak prokázala v Martině uvedená poslední inscenace souboru Skôr než odídeš– pietně nekopíruje, ale rozvíjí do podob současných, včetně trochu jiného, méně artistního a jízlivého, zato více groteskního a úderného humoru.

Protože o humor jde především. Humor jako ostře vypouklá, hypertrofovaná reflexe žité přítomnosti. Nejde o obžalobu světa, ale o jeho vnímání a pochopení skrze peklo životů, skrze jejich divnost a bizarnost.

Na začátku přichází uklízečka s kýblem a vytírá podlahu. Po jejím odchodu se začnou zjevovat podivné bytosti. Zprvu spíše karikatury obyčejnosti s příběhy a situacemi, jež jsou neuvěřitelně vtipné. A odvážné. A drsné. S nimi se nedá jen tak vyjít do veřejnoprávního prostoru…

I proto mají herci a herečky na sobě maskáče různých výtvarných zpracování (přecházejí až v módní značky) a na nich náznaky – většinou – folklórních kostýmů. Když se jde do boje s hrůzností a stupiditou, nelze se oblékat svátečně, četl jsem jejich významovou/znakovou stránku. Folklor ostatně zní často i jako podkres mnoha scének a výstupů. Jejich mozaika tvoří strukturu celé inscenace. Zde je formální stránka totožná s původní, uhlárovskou. Posun je v tom, že tato struktura má i logickou souslednost a větší obsahovou dynamiku, takže se divák poměrně přehledně může v textu – či textech/výstupech – orientovat. Nejen že každý má vždy razantní, údernou pointu, ale i témata gradují. Od spíše obecných fórů, jejichž zřejmá pokleslost je důsledným záměrem „mást“ diváka (úvodní výstup o ženě, která si chce z městečka „něco“ odvézt) až po bolestně krutý obraz novodobého Janka za pecí, kterému mamka posluhuje i v jeho dospělosti. Dokonce mu přivede domů prostitutku, ale on o ni nemá zájem a sleduje svůj mobil… Až když matka přinese jako vánoční dárek samopal, odchází její syn „hrdě“ do boje. Je na nás domyslet tento příběh…

Právě v domýšlení akcí, chápání hrůznosti jejich důsledků tkvěla Uhlárova a tkví i Vicenova hlavní zbraň. Ač navenek jen vtipný situační nápad s razantní pointou, jde vždy o klímovský (Ladislav Klíma, 1878 – 1928, český prozaik, dramatik, básník a filosof), silně groteskní černý humor, o „absolutní hyperbolu“.

„Směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci,“ píše Klíma ve své povídce Jak bude po smrti. A právě tento humor Disk ve své práci nabízí. Zpracovaný rukou divadelního pardála Dušana Viceny (ne náhodou dostal Cenu za režii) a v podání autenticky působících herců a hereček souboru. Přesně vědí, o čem hrají, a umějí každou situaci nádherně – třeba jen náznakem – rozehrávat a pointovat.

Obešel já polí pět je motiv Klímovy povídky (je tak dokonce pojmenováno nezávislé pražské nakladatelství Polí5). A našel jsem Divadlo Disk…, pokračuju ve svém vnitřním monologu já. Tahle inscenace je strhující divadelní jízda člověkem a peklem v něm. V jakékoli době, v jakékoli zemi.

A přitom je inscenace tak současná… Tak slovenská, tak česká, tak…

Vladimír Hulec