Chaloši a čaje z Kladna počas ich ostatnej účasti na Scénickej žatve v roku 2018 získali špeci ocenenie redakcie za najlepšie tanečné haluze vo festivalovom stane. A ako správni zbojníci si ho prišli vziať znova. Od rozdelenia siamských národov neprešlo veľa času, ale už tu máme hašterky a diskopríbehy o tom, kto čo komu. Krivdy totiž nejde len tak posielať cez fax.
Z trojice vecí: fotky Terezy Pergnerovej v časopise Aha, heroín a zimná olympiáda v Nagane, na ktorú najradšej spomínate?
Jan Mrázek: Já jsem se narodil v roce ’95, moc si toho nepamatuju.
Jan Červený: Já asi Nagano, i když jsem čím dál víc anti-sportovní člověk.
A vedeli by ste nám popísať vaše pocity? Pretože, kým vy ste hrali tieto veľké zápasy, tak my sme museli hrať C-skupiny a kvalifikácie, ukradli ste nám Bojnický oltár a vlajku ste si tiež nemali nechať! Tak keby ste sa chceli ospravedlniť za svoju krajinu, tu je priestor.
JM: Já jsem nesportovní už odjakživa.
Naposledy ste tu boli v roku 2018 s Valérie a týden divů. Čím si váš súbor od vtedy prešiel a ako sa vyvíjal?
JČ: Možná aj díky tomu, že jsme hráli tady, jsme dostali nabídku na světový festival do Kanady a pak postupně ještě tři další takové zájezdy. To byli skvělé časy. A pak to bylo ve znamení Covidu, málem jsme to vzdali. No ale nejdůležitější věcí bylo, že jsme kontaktovali tady kolegu Honzu Mrázka, ať nám hraje Šuhaje.
JM: Po tom, co jsem to představení viděl na Jiráskovým Hronově, tak jsem šel za nimi do zákulisí vyjádřit svůj obdiv a lásku. Honza tak divně na mně koukal, tajemně a na druhý den mi navrhl, jestli bych nešel na záskok.
JČ: Hledali jsme alternaci a takhle jsme ho vyskautovali, když už jsme při té sportovní terminologii.
Ale s týmto vaším zbojníkom to je tiež haluška. My máme Jánošíka, Angličania majú Robina Hooda, Švajčiari Viliama Tella. A vy, v Čechách, máte Nikolu Šuhaja, ktorý je vlastne ukrajinský zbojník. Je to len spomienkový optimizmus na prvú Československú republiku?
JČ: No asi to je optimismus, protože minimálně pro Zakarpatskou Ukrajinu to byli zlatá léta, kdy se tam postavila spousta budov. A ta infrastruktura to tam dlouhé letá celé drží. Myslím, že je to taková zvláštní zákruta dějin. Vygenerovalo to velmi zvláštní, kulturně, přírodovědně, socialně a dále provázané jevy.
JM: To mě na té inscenaci chytlo, že zpracovává celou tu recepci jednoho člověka, nejenom postavu samotnou.
JČ: Ono se to možno na rozhovor nehodí, abych já kladl otázky, ale mě to zajímá. Vy Slováci, kteří máte k Zakarpatský Ukrajině daleko blíž, jak jste to přežívali v minulosti a teď? Hraje se tady Balada pro banditu tak často jako u nás?
Určite sa ešte hráva v Prešove a vo Zvolene. Dokonca sa na festivale Dotyky a spojenia 2023 hrala koncertná verzia zvolenskej inscenácie tu na martinskom námestí. V divadelnom prostredí prevláda spomienka na brniansku inscenáciu Husy na provázku.
JČ: A jezdí se tam? Jezdí na Koločavu romantici? Kolegové z Čech docela hodně.
Skôr nie. Viac to vnímame tak, že to už je ten východ, kde sa pašujú cigarety. Ja osobne neviem o tom, že by to nejako rezonovalo. Rozprával som to síce trošku zo srandy, ale ono fakt funguje, že prvá Československá republika tu nemá úplne renomé, že by to bol kvázi náš štát. A bez ohľadu na to, či to chcem ohodnotiť pozitívne alebo negatívne, stále tu panuje skôr predstava, že to je viac česká ako naša história. Ale teraz späť od otázok k otázkam, hoci je to fajn formát a aj to akosi patrí k tým deväťesiatkam, kde miznú hranice a všetko sa mení. Aj úloha pýtajúceho sa a respondenta.
JM: Některé hranice mizí a některé vznikají.
A na záver by som sa chcel už iba opýtať, že my na Slovensku už pomaličky začíname patriť na východ, tak či by ste vedeli nejak popísať, aké je to žiť na Západe.
JM: Hahahaha
JČ: Já jsem asi hodně empatický, takže zažívám obrovský smutek.
JM: Já se k tomu přidávám. My jsme nějaký čas k vám koukali, říkali si, ty bláho, kdyby to tak šlo i u nás. Teďka vidíme, že se to láme. Bojíme se, že u nás se to pravděpodobně bude dít taky a uvidíme, jak se to vyvine v Polsku. Jsme v tom vlastně podobně namočení.
JČ: Jak tajou ledy, tak taje i demokracie.
MZ
