Na inscenaci Normalizácia trnavského divadla DISK, poslední divadelní režii v průběhu letošního léta zesnulého režiséra Blaho Uhlára, lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu: buď jako výsledek kolektivní improvizace vedoucí k řetězu paradoxních situací, jako absurdní grotesku o toxicitě mezilidských vztahů, jako přehlídku vyšinutých charakterů či jako všeobjímající podobenství o úpadku lidských mravů. I její název je zvolen nejednoznačně: může upomínat na dvacet let následujících po srpnové invazi spojeneckých vojsk (v které soudruzi začali utužovat svůj režim, „poučeni z krizového vývoje společnosti“), ale i na obecnější, historicky nezatěžkané významy: potřebu zapadnout, začlenit stav do jisté normy, či zglajchšaltovat stávající skutečnosti a jevy na společnou úroveň, často tu nejnižší možnou.
Ta první, historická interpretace, se nabízí ihned, jakmile spatříme jevištní výpravu se skupinou sádrových trpaslíků umístěných vlevo na forbíně, a zazní song Udo Jürgense z roku 1981 Vielen Dank für die Blumen. Obojí pro dobu komunistické normalizace ikonické. Jakmile však šestice herců (včetně jednoho záskoku z divadla Stoka) oblečených do podobně komicky výrazných a barevně akcentovaných kostýmů jako zmínění trpaslíci začne rozehrávat sérii jednotlivých situací, začne být poměrně záhy jasné, že v tomto případě se jedná spíše o tu druhou normalizaci: a když dojde na přímou citaci Štúrova lítostivého lkaní nad osudem (slovenského) národa, je nadmíru zřejmé, že jde především o zmíněné podobenství o stavu současného světa.
Délka i žánr jednotlivých skečů v tomto intenzivním „kabaretu“ je velmi různorodá. Od sáhodlouhé předčítání pohádky z pohádkové knížky, přes drobné hudební vstupy popové zpěvačky, dramatické vztahové situace mezi partnery až k marnivému rozhovoru člověka s bohem. Jsou však vždy podány naplno, bez zbytečných režijních a hereckých ornamentů nebo mimoděčných gest a slov.
Situace, v nichž jednotlivé postavy buď naráží na pomyslné dno charakterů svých či ostatních, nebo toto zlaté dno dokonce proráží a hledají nové, ještě hlubší, tak působí jako zdánlivě lehkonohé komediální příběhy ze života kohokoliv kolem nás. Ale jejich neotesaná hrubost a vulgarita, s velkým zaujetím a řemeslnou citlivostí (sic!) zaumně podaná všemi členy hereckého ansámblu, ať už v sólových výstupech nebo v naznačených fragmentech situací, na nás začne záhy naléhavě doléhat svoji syrovou surovostí. Situace předěluje autorská hudba/ruchy Lucie Piussi a i díky ní na nás příběhy a osudy postav začnou intenzivně působit, a palčivý obraz světa, který se z těchto fragmentů složí, vyvolává trýznivou bolest z toho, kam se současný svět řítí a co všechno pokleslého nebo ještě pokleslejšího je v dnešní době možno považovat za společenskou normu.
Apelativní a burcující funkce divadla je touto inscenací věru naplněna porcí vrchovatou.
Slováci, Světe, neklesejte na dno ani na mysli, držte se a držme se!
Ivo Kristián Kubák
