Hra začíná v horské vesnici, kde řeka, která byla kdysi symbolem života, vysychá. Vinu za to nesou lidé, kteří vrtají do hor a bezmyšlenkovitě sázejí stromy, které absorbují všechnu vodu.

Tio Afonso, starý muž, si stěžuje a vytrhává stromy, které muži zasazují. Mořská panna, kterou drží v domě, protože už v řece nemůže zůstat, prosí Tia Afonsa, aby ji z vany dostal, protože nemůže čekat, až začne pršet. Potvrzuje, že za situaci nemůže on, ale „prokletí muži“, kteří ničí hory a berou jim vodu. Tio Afonso mořskou pannu osvěžuje a krmí a ona se ho ptá, jestli si myslí, že někdo uvěří příběhu o starém muži, který choval mořskou pannu ve vaně a krmil ji chlebem. Věří, že to není příběh lásky, ale příběh o válce, která se chýlí ke konci. Vyjadřuje strach z toho, že zapomene, odkud je, a že Tio Afonso ztratí sílu a nebude ji moct vrátit do řeky.

Romão a João, synové Romãa Velho, ve své dodávce napěchované zbožím stoupají do hor, aby tam své zboží prodávali. Romão je pragmatický a soustředí se na obchod a budoucnost, zatímco João mluví o řece a minulosti. Romão miluje hory a říká, že jsou jako divoký břečťan, který jim roste po těle, čím víc stoupají. Chce každému zákazníkovi přinést „svět, který se vejde do této dodávky“.

Potkají Tio Afonsa s náručí eukalyptů a ten Romãovi říká, že přišel pozdě, že lidé už rozsekávají horu a vysazují stromy, aniž by měli dostatek vody. Romão odpovídá, že je to „budoucnost“. Během rozhovoru si Romão, João a Tio Afonso navzájem nabízejí a sdílejí jídlo a vodu. Tio Afonso odhaluje, že voda chutná po železe, že včely umírají, protože nemají co jíst, a že mlýny zavřely, protože už není dostatek vody. Že nikdo nesází kukuřici ani žito, že lidé z hor odešli bydlet i se svými dětmi do vesnice.

Na závěr Tio Afonso Romãovi podá dopis, protože se bojí, že je to účet za elektřinu, nebo žádost o příspěvek pro otce Porfíria. Tvrdí, že Bůh je už dávno opustil a Ďábel s nimi nechce mít nic společného. Romão říká, že je od dcery Tio Afonsa, což Tio Afonsa dojme. João pak předstírá, že dopis čte.

Objeví se Rosa, dcera Marie Pisca, a Romãa proklíná, že miluje hory a ne ji, a chce, aby se Romão s ní vydal pryč, že by je dodávka mohla odvézt daleko, pryč z hor. V pláči mu říká, že až zemře, místo zvonů by měl zatroubit klaksonem. Romão ale Rosu opouští.

Joãoa se vyděšeně vrací a říká Romãovi, že Tio Afonso má ve vaně mořskou pannu. Oba bratři se schovají v dodávce, dokud se neobjeví Tio Afonso a nepotvrdí, že je to pravda.

V další situaci potkáváme Tio Afonsa, který sedí na zemi a pláče. V náručí drží mořskou pannu a dokola opakuje, že se musí vrátit déšť a že už dlouho nesněžilo. João vezme mořskou pannu a říká, že ji vrátí do řeky. Romão odmítá pomoct a říká, ať to udělá João sám. João pak Romãovi řekne, aby odvedl Tia Afonsa domů, protože je slabý a blouzní. Odnese mořskou pannu k řece, položí ji na břeh, osvěží ji a panna se probudí. Zeptá se ho, jestli už někdy viděl ženu jako ona. João odpoví, že ano, ale že mořská panna je hezčí.

Vyzve jej, aby jí pověděl svůj příběh. João vzpomíná, jak se kdysi jako dítě potápěl a viděl ženu na břehu řeky – mořskou pannu, která mu dala náhrdelník a přikázala, aby řeku chránil. João říká, že když přívěšek tiskne, cítí řeku.

Romão a João jedou v noci dodávce ve sněhové vánici. Během jízdy se objeví stará mořská panna, která se jim postaví do cesty. Bratři vystoupí z auta, vyděšení, a João se k ní pomalu přiblíží a vrátí jí náhrdelník. Poté, co odjedou, mořská panna začne mluvit: vysvětluje, že dodávka před 15 lety spadla do řeky. Řeka vyschla, a proto dodávku vynesla zpátky na povrch. Říká, že v horách už nezůstali žádní lidé ani zvířata, že už neprší, ale místo toho sněží jako nikdy předtím, a že hory umírají.

(AIKK)