Dětský divadelní soubor Úsmev ze Základní školy v Babíne má schopnost vybírat si literární předlohy s aktuální tematikou a hravým a obrazivým způsobem je rozehrávat. Tentokrát to byl příběh Terezy Oľhové o holčičce Agátě, která zcela propadne svému prvnímu mobilu a s ním hraní her, sociálním sítím, reklamám. 

Soubor si vytvořil pomocí lepenkových krabic na scéně svět “jedniček a nul”, kostičkované digitální grafiky, ikon na displeji, ale zároveň v hloubi krabic se skrývajících tajemství a nebezpečí. Na začátku věčně rozmrzelá Agáta konečně ožívá po slibu rodičů, že dostane k Vánocům svůj první mobil, a hned všechny členky souboru drží v ruce krabici jako vysněný dárek a každá by mohla vyprávět svůj vlastní příběh. Postava Agáty má svou stálou interpretku, ale ostatní se jednou proměňují v postavy, jindy v tupou masu, někdy text říkají sborem, jindy si rozdělují věty až na jednotlivá slova. Hru s krabicemi střídají pohybové obrazy, skeče (např. karikatury reklam). Když Agáta zjistí, že se k mobilu přilepila, krabice se objevují na hlavách, stojí se v nich. Holčička chodila spávat k mamince do postele, ale ta jednou v noci ucítí, že už u ní není. Agáta sleduje svět kolem sebe, jako by do něj nepatřila a krabice se proměňují v stěnu.

Snaha osvobodit se je pro ni spojena s tím, že v mobilu hledá Pravidla pro nezávislost na mobilu. A tato Pravidla končí příznačně: “A pro víc tipů mě sleduj!” Agátě umožní vytáhnout hlavu z krabice až někým vyřčená věta: “Přemýšlej, jsi víc než procesor.”

Nevím, jak při jiných reprízách, ale tentokrát jsem ze souboru cítil jakousi unavenost, což se promítlo do menší míry hravosti a autenticity. Ve struktuře inscenace se tak obnažila místa přílišného opakování některých obrazů, i těch s krabicemi, a zachtělo se mi vidět ještě další tvořivě nalezené. Možná neprospělo také na začátku dlouhé čekání již na scéně nastoupeného souboru, než přijdou všichni diváci. Litoval jsem je. Hercova energie tak může někdy “přehořet”.

Aleš Bergman