Agnes a Zakázaná hora v podání DDS DRIM ze ZUŠ Josefa Rosinského v Nitře nabídla plně koncentrovanou inscenaci, která zaujala škálou nápaditých řešení – ať už dramaturgických, nebo scénografických.
Představení pracuje se dvěma základními rovinami. První tvoří skupina kamarádů, kteří se společně setkávají nad knihou a skrze příběh Agnes otevírají témata, jež mohou hluboce rezonovat i v jejich vlastních životech. Vzájemně o nich diskutují, oponují si a reflektují je – například důvěru mezi rodiči a dětmi, nebo kontrast mezi světem technologií a přírody. Herci a herečky tyto dialogy pronášejí s porozuměním a silnou jevištní přítomností.
Druhá rovina se soustředí na samotný příběh Agnes – dívky, která se ocitá v novém prostředí a hledá vlastní dar i místo ve světě. Obě roviny jsou inscenačně akcentovány rovnocenně, každá replika jako by nesla stejnou váhu. Právě zde však může divák pociťovat jistou nerozhodnost – má příběh číst skrze konfrontaci mezi kamarády, nebo skrze Agnes a její niterné putování?
Scénograficky je inscenace velmi nápaditá. Vyzdvihnout lze zejména řešení přestaveb a výrazné využití padáku jako obrazotvorného prostředku. Tento motiv vytváří působivé divadelní obrazy – Zakázaná hora, místo odpočinku nemocné Agnes, nebo také stínohra, která by si zasloužila větší prostor. Tyto momenty nesou silný vizuální potenciál a ukazují výraznou imaginaci souboru. Zároveň by bylo možné být v manipulaci s těmito prostředky důslednější – občas se totiž může objevit nejistota, zda jde o záměr, či náhodu.
Obzvlášť silná je scéna, kdy se v rovině kamarádů diskutuje o tom, zda některou část příběhu vynechat, protože „všichni přece víme, jak to dopadne“. Herečka, která má v dané chvíli ztvárnit Agnes, se proti tomu postaví – a vzniká situace plná nadhledu, konfrontace i hlubokého vnitřního zaujetí. Právě zde inscenace nejsilněji pulzuje – v autentickém zapojení mladých herců a hereček. Díky tomuto nadhledu si zároveň mohou dovolit větší míru hravosti – jako by se v daném okamžiku uvolnily mantinely, které jinak soubor drží sevřený v tématu. Výsledkem je osvěžující lehkost a přirozenost, která celému momentu propůjčuje nečekanou sílu.
Právě tato situace by mohla být klíčem k celému uchopení inscenace – ukazuje, jak se může forma volněji potkat s obsahem, bez ztráty hloubky či autenticity. Za inscenaci Agnes a Zakázaná hora souboru moc děkuji.
Pavel Skála
