V odpoledních hodinách jsme, chvíli po obědě, měli možnost zhlédnout inscenaci Chvíľa, kterou připravil DDS Dve Facky ze ZUŠ Rimavská Sobota.
„Na co máme čas a na co už ne?“ „Pospícháme.“ „Další.“
Další představení, které otevírá možné – i když zatím jen tušené – podtéma letošní Zlaté Priadky.
A které to je? Na to si ještě chvíli počkejte.
Autorská inscenace vypráví příběh Sofie. Prožívá situace, které se mohou dotýkat každého z nás. Alespoň některé.
Co se stane, když se jeden problém promění v nabalující se sněhovou kouli?
Ve třídě to neklape. Nemůžu se svěřit své nejlepší kamarádce. Někdo mě vyfotí v momentě, kdy si to nepřeju – a odhalující snímek se objeví na internetu. Máma na mě nemá čas. A sestra mi ublíží větou, kterou řekla třeba i nechtěně.
Soubor Dve Facky přinesl autorskou výpověď. Soustředěnou, jasnou a naléhavou.
Ukazuje nám, jak moc, a možná nesmyslně, pospícháme. A jak málo času si umíme najít – i na ty, kteří jsou nám nejblíž. Co se může stát, pokud jim alespoň nějakou chvíli nevěnujeme. Jak se může nabalovat naše beznaděj. A v jednu chvíli najednou stojíme na stoličce a o pár vteřin dál jsme…
Přímočarost inscenace je srozumitelná a funkční, zároveň ale místy působí až příliš doslovně. Divák je často veden velmi konkrétně, bez většího prostoru pro vlastní domýšlení či emocionální rezonanci mezi řádky. Některé scény pak mohou vyznít spíše ilustrativně než dramaticky. Přitom by už jen drobné náznaky hlubších motivací – ať už u matky, šikanujících spolužáků nebo samotné Sofie – mohly přinést větší vrstevnatost a více se přiblížit skutečným dilematům dospívání.
Rád bych se zastavil u způsobu gradace jednotlivých přestaveb. Andělé zde fungují jako průvodci – vracejí Sofii do minulosti, aby si znovu prožila klíčové okamžiky a mohla se posunout dál. Použití látky jako scénického prvku, která v ladném pohybu zepředu dozadu či naopak proměňuje prostor a čas, je vizuálně působivé a funkční. Každý takový návrat přináší nový střípek do mozaiky – až si divák může klást otázku: Co se vlastně všechno stalo? Postupně se vynořuje tušení, že Sofia zemřela. Zabila se? Nepamatuje si to? Domníváme se, že ano – ale inscenace naštěstí nenechává všechno zcela jasné.
Právě proto je škoda, že s opakováním tohoto principu ztrácí jednotlivé přechody na účinnosti. Zpočátku silné gesto se opakováním stává předvídatelným a temporytmus inscenace tím postupně ztrácí napětí. Stačilo by málo – zkratka, rytmická proměna nebo jiný druh překvapení – a inscenace by si svou působivost udržela až do konce.
A jaké je tedy ono tušené podtéma Zlaté Priadky? Nad tím se můžeme chvíli zamyslet. Vzpomenete si, co všechno jsme už viděli? Kolik různých forem, výpovědí, emocí…? Chvíľa do této mozaiky přináší další silný hlas.
Přes výše zmíněné výhrady patří souboru velké poděkování. Vydat se cestou autorské tvorby je jedna z nejnáročnějších, ale zároveň nejcennějších možností. A právě za tuto odvahu – i schopnost otevřít citlivé téma s vlastním pohledem – si Dve Facky zaslouží uznání.
Pavel Skála
