Po manifestační inscenaci o „problematice“ menstruace UŽ, která na loňské Scénické žatvě obdržela dvě závěrečná ocenění za režii a za dramaturgii, se divadelní soubor LET působící při žilinské ZUŠ Ferka Špániho postavil čelem před další výzvu: zpracovat téma genderově podmíněného násilí a sexuálního obtěžování. Vzhledem k tomu, že soubor spolu s režisérkou tvoří tři herečky, je pochopitelným výchozím pohledem na tuto problematiku ten ženský. Všechny čtyři společně pak kombinací metod verbatim a devised theatre za užití textů slovenských básnířek, francouzského folkloristy i americké aktivistky a autentických výpovědí sestavily silně apelativní scénický tvar, v kterém na ploše necelých 40 minut na jedné straně ironizují zažitá klišé, ale také nechávají zhmotnit svoje (a obecně ženské a ještě obecněji lidské) strachy a obavy.

Hrací prostor v třičtvrtě aréně–ringu vymezuje sestavená pěnová puzzle podložka a dva mikrofony v čele. Do situace jsme uvedeni sérií rad a doporučení, jak se chovat ve společnosti, abychom předešly jakýmkoliv problémům. Hlídat si pití, vrátit se domů za světla či zvedat rodičům telefon. Po rozjuchané živelné party tří kamarádek Eli, Táni a Laury (herečky se v představení oslovují vlastními jmény) si s nimi prožijeme tísnivou atmosféru návratu domů za tmy, kdy každý krok a každé šustnutí znamená potenciálního úchyla nebo násilníka. Mozaika je postupně prokládána kritickým čtením Perraultovy Červené Karkulky či ironickým hudebním podkresem písní o lásce indoktrinujících muže pocitem, že když budou vytrvalí, jejich drahá se jim musí podvolit bez vzájemného konsentu (např. verše z Jaj, Zuzka, Zuzička Františka Krištofa Veselého: Prečo sa necháš od mňa toľko prosiť, / veď ťa chcem na rukách nosiť. // daj že mi z tvojho srdiečka,/ ak ma rada máš,/ celé mi ho dáš.// případně Duchoňovo Si tu ty a viac už nič / Láska, láska, nežný bič / Vzdaj sa, biely prápor vztýč). Napětí sílí a spolu s ním nechuť k tomuto stavu společnosti a touha s tím něco udělat. 

Performerky se k řešení dostávají skrze herecké prožití nějaké autentické situace: nátlak partnera, obtěžování školního psychologa nebo nabídky kolemjdoucího. A když už se zdá, že jsou jako štvaná zvěř (doslova) a že s tím nemohou nic udělat, kdyby se na hlavu postavily (doslova), nebo si na sebe oblékaly pytle (doslova), vrhnou se do tohoto nerovného boje s manosférou za všechny oběti násilí na ženách, které přibývají každých devět vteřin. Závěrečný výcvik sebeobrany na vzteky rozcupované podlaze a catcalling na muže v publiku jsou (doufejme) počátkem jejich vítězství.

Herečky jsou ve všech okamžicích vědomé a autenticky přítomné, velmi citlivě pracují se svojí tělesností, přesně s převleky i s použitými technickými prostředky. Režisérka i ty nejtíživější situace artikuluje s lehkou přirozeností, empatií a srozumitelností. Dramaturgicky perfektně vystavěný a vypointovaný tvar předkládá téma nikoliv jako neřešitelný problém, ale jako náhled na fenomén, který se nikdy neměl stát normou a z něhož východisko existuje: tolerance a vzájemné pochopení. Násilí je prostě blbec a to na ženách trojnásob.

Ivo Kristián Kubák