V časopise Respekt č. 34/2025 vyšel článek ChatGPT je pro mě jako kámoš, který všemu rozumí. A nestydím se s ním mluvit o čemkoli. Text popisuje rostoucí využití umělé inteligence v osobním životě lidí v Česku i ve světě. Na základě průzkumů a rozhovorů s uživateli se zaměřuje na to, jak se AI stává spíše osobním asistentem, koučem či dokonce terapeutem, než jen vyhledávacím a analytickým nástrojem. „Pomáhá“ v seberozvoji v různých oblastech, od vztahů přes cvičení až po práci, sděluje recepty i každodenní rady, poskytuje emocionální podporu a racionální argumenty při hádkách, využívá se pro rychlé krizové intervence a rady s výchovou dětí. Pouze 12% populace nástroj používá pravidelně, přičemž mnoho lidí neví, jak jej efektivně využít. V závěru textu jsou také formulována rizika spojená s bezmeznou důvěrou v AI, obavy, že se lidé stávají závislými na technologii bez odborné kvalifikace a odpovědnosti a také otázka soukromí, protože data sdílená s chatbotem mohou být snadno zneužita. Na příkladu švédského premiéra, který používá umělou inteligenci pro vládní rozhodování, se také ukazuje rozpolcenost společnosti v této otázce – jedni vnímají AI jako hrozbu, druzí jako příležitost.

Kdyby tento článek nevyšel teprve před dvěma týdny, mohlo by se zdát, že stál u zrodu inscenace Vlnenie Divadla Falangir ze záhorského Kostoliště. Třináct young adult performerů a performerek (hrajících neznámo proč pouze v ponožkách) pod vedením jednoho z nich, Bruna Vidana, a zkušené režisérky a zakladatelky souboru Beiny Reifové, předkládají vlastní autorský příběh teenagera Mareka, který postupně propadne oddanosti a závislosti na virtuální asistentce (resp. smart ledničce) Fridě. Režijní duo, které od sebe dělí dvě generace, stvořilo inscenaci, které hovoří k mladšímu i zkušenějšímu publiku, k čemuž využívá širokou škálu scénických prostředků od grotesky po výrazový tanec.

Na počátku se setkáme s dvěma závozáky, kteří zmíněný chytrý spotřebič Markovi právě přinášejí v humorné nářeční parodii na skeče Laurela a Hardyho. Ve fragmentech se pak seznamujeme se světem, v kterém se budeme pohybovat: je to skrumáž vyosených vztahů, mezilidského nepochopení, vzájemného vydírání a pokřiveného vnímání vlastních a cizích těl. Poté se děj zasoustředí na osamělého outsidera Mareka a v rychlém střihovém tempu sledujeme jeho rostoucí oddanost přístroji, který mu měl jen dobře sloužit, ale stane se jeho zlým pánem a manipulátorem – Frida a technologický svět se projevuje zejména pohybovými pasážemi, jejichž choreografie je koncipována do démonizující elektronické disko hudby (jejímž skladatelem je člen performerstva Tomáš Chrenko) často za doprovodu stroboskopu a někdy i včetně reflexních stuh. Po celou dobu představení se nepoužívají bílé světelné plochy, pouze barevné, a klíčové dění je osvětlováno a sledováno studeným štychem, v odkazu na neustálé sledování Velkým bratrem a nebezpečí ztráty soukromí. Představení svižně spěje k tragickému vyústění, v „singularitu za horizontem událostí“, stav, v kterém nás AI ovládne, zanimuje a zmanipuluje k úplnému vyhynutí. Nerezový gastro stůl, který Marekovi sloužil jako úkryt nebo pohovka, když si s Fridou povídal, se mu nakonec stane smutečním katafalkem.

Generační zpověď o strachu z moderních technologií je velmi rafinovaně zpracovaná, rozhodně to není žádné klišé nebo první plán; otázka ale zůstává viset nad jejím celkovým sdělením: je východiskem z této situace odložit počítače a mobily a přestat umělou inteligenci používat, zvýšit dohled nad jejím užíváním nebo ji svěřit jen do rukou lidí, kteří s ní pracovat umějí? Protože ve světě, kterému tenhle supernástroj přináší obrovské výhody (např. AI již dokáže z dostupných zdrojů přispět k objevování nových léčiv), je strach před jeho použitím spíše slabostí než východiskem.

Ivo Kristián Kubák