Rodinné setkání, při němž vyplynou na povrch utajované pravdy a skutečnosti, které vztahy v rodině postupně rozvrátí, prostředí nukleární katolické rodiny, kde se nevyřešené konflikty dříve či později musí projevit, jsou východiska dramatu Lúzri slovenské autorky a pedagožky Gabriely Alexové. Původně rozhlasová realizace hry v RTVS se v roce 2013 dostala až do finále soutěže Prix Bohemia, rodiče Agátu a Pavola v ní ztvárnili Zuzana Kronerová a Robo Roth v režii Karola D. Horváta. Inscenace souboru Neskorý zber Komorného divadla Stupava v režii téhož, kterou jsme dnes na SŽ zhlédli, hostovala na letošním Jiráskově Hronově (mimochodem společně s druhou slovenskou inscenací, která je také v hlavním programu zde v Martině, Konvekcia. Idioti sú tí druhí! trnavského DISKu).

Ze zdánlivě neškodného sourozeneckého hašteření dcery Lujzy a syna Pavola ml. na oslavě narozenin jejich matky Agáty vyjde najevo, že má matka pozitivní nález na zhoubné nádorové onemocnění. Rodina se k této informaci a jejímu řešení postaví velmi odtažitě (zejména Pavol st.), každý má totiž jiné starosti: Lujza se věnuje kariéře v korporátu a patrně i hledá svoji sexuální orientaci, partnerka Pavola ml., učitele a vášnivého myslivce, Verona je čerstvě těhotná a otec trpí odjakživa obsesivní germofobií. Z této zapeklité situace jim nemůže pomoci ani Panenka Marie, a tak najmou ošetřovatelku Zoju, aby se o matku starala. S ní nejprve svoji sexuální orientaci nalezne Lujza, aby se v závěru, když se Agáta ocitne v remisi, ukázalo, že je to vlastně její nemanželská sestra, počatá za otcova dávného pobytu v léčebně. Prostořeká a nespoutaná Zoja do rodiny přináší nejen tento zásadní zvrat, ale nemocné matce postupně navrací chuť do života, vysmívá se neschopnosti sourozenců přervat neviditelnou pupeční šňůru a osamostatnit se, a u toho trousí různá „duchaplná“ moudra. Teprve závěrečné zjištění kruté pravdy o svém idealizovaném otci a incestním sexu s nevlastní sestrou ji srazí na kolena.

Takto popsaný děj však slibuje více než hra dává. Obsahuje v sobě totiž několik úskalí, z nichž to zásadní je patrně původní předurčení pro rozhlas – to prozrazují detaily jako např. neustále opakovaná barva otcových hygienických rukavic, ale i okamžik, v kterém se ve tmě po jevišti (pouze s čelovkou) pohybují otec se synem, a celá situace vyznívá jako jedna z nejkomičtějších, přestože herce a scénu vůbec nevidíme. Mezi další dramaturgické lapsy patří několikerá nelogická jednání postav, pro která musí být dopředu připraveny absurdní mantinely: aby Zoja mohla chtít Lujzu vydírat, že v bytě našla rostlinu marihuany (cože?), musí tuto rostlinu nejprve Lujza matce darovat k narozeninám (proč?). Aby se na otce provalilo, že se snažil Zoju uplatit, aby z bytu odešla, musí syn nejprve kontrolovat rodičům pohyby na účtu a vyčítat matce, že utratila €29,99 za šaty (proč?). Aby Lujza svedla Zoju, která je na ni rozzlobená, stačí ji uplatit jointem, což je okamžitě usmíří (cože?). Marihuana je v dramatu ostatně vykreslována jako extrémní zlo stejně tak jako mimomanželský či lesbický sex, nemanželské dítě, případně fakt, že v dnešním světě existují více než dva gendery – proti těmto konzervativním postulátům se žádná z postav nijak zásadně nevymezí a tím evokují pocit pravdivých tvrzení. Je také nezřetelné, kdo jsou vlastně ti titulní loseři, přestože se tímto oslovením ve hře často postavy navzájem titulují (hra se tak snaží sugerovat, že jsou loseři všichni, ale v důsledku jsou to nesymetricky jen oba Pavlové, a i to je diskutabilní). 

Závěrečná situace, velkolepé odhalení pravdy, pak v sobě kumuluje obrovské množství okolností, které je třeba vyřešit (nemluvě o tom, že se pravda málem odhalí o tři situace dřív, ale „naštěstí“ to klíčové postavě ještě nedojde). Řeší se tak zároveň remise, utrácení, homosexualita i otcovství, a čert aby se v tom vyznal. Hierarchizaci témat a scénické artikulaci nenapomáhá ani režijní řešení situací, které jsou často spíše jen nedokončeným skeletem, ani nerozhodné členění výstupů občas světelnými a občas hudebními předěly, a ani žánrově vyosené situace typu reprodukovaných vzpomínek na Agátinu matku, otcova rockového výstupu a dvou pohybových choreografií. Finální obraz, kdy matka členům rodiny rozdává masky (proč právě ona?) za doprovodu návodných pohybových kreací Zoji s krvavými slzami v očích (proč?) je pak už jen prvoplánově působícím dovětkem.

Ivo Kristián Kubák

(V recenzi cituji části textu, v kterém jsem inscenaci reflektoval ve Zpravodaji JH č. 7/2025.)