Zamagurské divadlo RAMAGU ze Spišské Staré Vsi bylo založeno před 16 lety a na amatérských přehlídkách už rozhodně patří mezi ostřílené a oceňované účastníky. Mezi jejich nejúspěšnější projekty patří inscenace hry Jozefa Gregora Tajovského Matka (2013), Goralské rozprávky z folklorní sbírky Vodníkove zlaté kačky (2015), monodrama Mengeleho dievča podle knihy autorek Veroniky Homolové Tóthové a Violy Stern Fischerové (2021) a Čechovovský diptych Medveď a Pytačky (2022). Z uvedeného výčtu je zřejmé, že se jedná o soubor všestranně nadaný, který se nebojí klasických dramatických textů. Mezi takové lze dnes již považovat i absurdní drama Karol Sławomira Mrożka, jehož jméno vstoupilo i do polského lidového rčení – chcete-li hovořit o něčem odporujícím zdravému rozumu, řeknete „něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek“.

Výchozí situaci, kdy slabšího jedince začnou zdánlivě bezdůvodně šikanovat cizí lidé způsobem, z kterého není úniku, nalezneme i v dílech Václava Havla, Eugena Ionesca či Harolda Pintera – ne nadarmo je i tenhle trojlístek řazen mezi absurdní autory. Karol (ve slovenském překladu Jána Sedláka) patří mezi Mrożkova první dramata, ale napsal jej již jako jednatřicetiletý autor v roce 1961, mimochodem sedm let před tím, než v srpnu 1968 sepsal a do světových a exilových médií rozeslal politické prohlášení odsuzující invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Text, kvůli kterému byl až do pádu Železné opony ve východním bloku zakázaným autorem. Tuto (ne)souvislost nezmiňuji náhodou. Drama Karel totiž především poukazuje na šílené metody autoritářů, přičemž je vlastně jedno, zda jde o fašismus, komunismus nebo nacionalismus, jejichž reinkarnaci a reinstalaci v současnosti zažíváme na celém světě. A také na to, jak se pod tlakem těchto sil může člověk snadno proměnit z odbojáře v posluhu.

Vnuk a děd přicházejí do ordinace očního lékaře, aby tomu staršímu z nich zajistili brýle, neboť nedokáže vidět – tedy poznat jakéhosi Karla, kterého chce už dvacet let nabitou puškou zastřelit – eliminovat. Dialogy, které s lékařem vedou, jej postupně víc a víc zneklidňují, podobně, jak dnes není možné si bez rozčílení číst internetové diskuse. Proč tu pušku dědeček neodkládá? Je přece vzácná! Jak přišel o zrak? Hleděl dlouho z okna, která byla špinavá! A naopak, z lékařových odpovědí si vybírají jen to, co se jim hodí. Mohu se prokázat občankou! Občanka nic neznamená! (Nepřipomíná vám to něco? „Ak by som ja žiadal od SAV analýzy, bolo by to, akoby som žiadal potencionálneho páchateľa trestného činu, aby si sám zabezpečoval dôkazy!“)

Jednoduchá scénografie, zadní stěna s vstupními dveřmi do ordinace, stůl a dvě židle, se hned od počátku začne vymykat z reality: těsně než oba cizinci vstoupí na scénu, se ve zdech objeví velké praskliny, někde i část zdi vypadne ven a my tak zjistíme, že je tvořena z nařezaných obdélníků polyuretanové pěny. Na zemi uprostřed forbíny leží část lidského torza, stehno, kdosi ze zadních řad posílá trup, a další části těla se objevují ve scénografii otvory v pěnové zdi, někdy dveřmi, někdy se najdou v šuplíku. Ze scény je v tranzovních intermezzech odnáší čtvrtá členka ansámblu, fámulus, animátorka v celotělovém loutkářském fekete, která se pohybuje mezi herci ve štronzu pozorována pouze fascinovaným lékařem. Postupem času bylo zřejmé, že se objeví somatický komplet, a tyto zvláštní mezihry plynulý tok děje ke konci již spíše retardovaly. Stejně tak fakt, že se složený manekýn zjeví v závěru, kdy trojice očekává příchod někoho dalšího.

Agresoři lezou rozbitou zdí dovnitř a ven, kde se jim jen zachce, postupují metodou „my nemyslíme, my víme“, až se v nečekané a efektní kostýmní proměně lékařský plášť změní ve svěrací kazajku, a doktor, zahnán rozhovorem do kouta, musí jak blázen bojovat o holý život. Jak už to tak bývá, jediným řešením je fligna, a stejně jako v již zmíněných diskusích, nejlepší je použít whataboutismus a/nebo to hodit na někoho jiného. Nebo snad propadnout zlu (otevřeli jste mi oči!) a až do konce světa dodávat – udávat tyranům oběti, jako když předhazujete princezny drakovi?

Inscenace je postavená na vyrovnaných a profesionálních hereckých výkonech, (v dobrém slova smyslu) neviditelné režii, dramaturgickém (znovu)objevení této politické grotesky, k jejíž aktualizaci stačí jen šikovně použít mobil místo baterky, dobře budovaném napětí, mrazivém humoru a překvapivé pointě (která ale byla rozehrána natřikrát a tím se poněkud oslabuje). V poslední den festivalu to byla ukázková činoherní inscenace, v které se forma, téma i provedení snoubí v řemeslně kvalitní a palčivě aktuální dílo.

Ivo Kristián Kubák