Nepříliš známá historická událost, čtyři desítky let (de)formující vztahy mezi Československem, Polskem, ale i Maďarskem, tzv. spor o Oravu (existovaly také česko-slovensko-polské spory o Spiš a Těšínsko), se stala východiskem pro autorskou inscenaci Divadla dNO z oravského Námestova.

Pro připomenutí: bezprostředně po rozpadu Rakouska-Uherska se v Jablonce na Oravě sešli pro-polsky orientovaní obyvatelé, kteří přijali deklaraci o připojení Oravy k Polsku. Následně polská armáda Oravu obsadila a v lednu 1919 Polsko na okupovaném území vypsalo volby, kterým se československé úřady snažily zabránit. Incident v obci Oravská Polhora, kde polské jednotky střílely do místních, vedl k výrazné ztrátě sympatií obyvatel vůči Polsku. Spor byl vyřešen 28. července 1920 Velvyslaneckou konferencí ve Spa, která rozhodla o rozdělení území. Polsko získalo 20 % rozlohy Oravy, nicméně v roce 1938 vojensky obsadilo a anektovalo i území, které bylo přiřčeno Československu. O rok později se nově vzniklý Slovenský stát připojil k invazi do Polska a obsadil území, která Polsko anektovalo v roce 1938, i ta, která Polsku připadla v roce 1920. Po druhé světové válce se hranice vrátily do stavu, v jakém byly před polským obsazením, a spor byl definitivně ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích mezi Československem a Polskem v roce 1958. A ještě pro představu, celé území má rozlohu pouhých 2 000 km2, v části postoupené Polsku žilo v roce 1920 cca 20 000 obyvatel.

Autoři Lukáš a Daniela Kubíkovi však nestaví divadelní dokument, ale spíše na pozadí těchto událostí konstruují modelový příběh o neschopnosti se domluvit, o hamižnosti, o politických lžích a agitacích, a o tom, že někdy nevyhraje ten správný, ale ten, kdo nejvíce křičí. Režisér soubor jednoznačně genderově rozčlení na bezejmenný ženský chór a tři mužské postavy, Poláka Włodzimierza, Čechoslováka Romana a Oraváka Jožku, které herecky občas doplní živý DJ–hudebník (ať už hrou na fujaru nebo v podobě TGM). Toto genderové dělení slouží jednak k ironizujícím situacím, kdy muži dělající politiku slibují ženám lepší svět, ale je opatřeno i folklórním zdůvodněním, že o zelí se v kraji staraly vždy a pouze jen ženy, od semínka po jeho nakládání.

Ostatně zelí je zásadním scénografickým prvkem inscenace, neboť jeho kvalita se stane středobodem agitace místního obyvatelstva v plánovaném (fiktivním) plebiscitu, v kterém se místní mohou svobodně rozhodnout, do které ze zemí sporu chtějí patřit. Sedmičlenný chór pracuje s hlávkami zelí po celou dobu inscenace a všemožnými způsoby, někdy metaforicky (porod či vytyčování hranice), někdy zcela prakticky (krouhání a šlapání), vždy to však má svůj pochopitelný a srozumitelný důvod; využije se i jako rytmický a ruchový doprovod (krouhání a kousání), pochopitelně jako rekvizita k jídlu, ale i jako kostým (kippa) či masky, a v závěru se sálem rozlije i štiplavě kyselá vůně z hlávek. Skoro by se dalo říct, že v této inscenaci byly vyčerpány všechny možnosti divadelní práce s touto zeleninou.

Členky chóru také fungují jako pohybově rytmizační a hudební složka inscenace, jejich reakce a vstupy jsou povětšinou ironicky karikované a hypertrofovaně naivní, v kontrapunktu s rádoby vážnými situacemi mezi muži. Ale i ty jsou plné gagů a slovního humoru (setkání s prezidentem Wilsonem) a oba herci–agitátoři těmito prostředky vládnou na profesionální úrovni, a to včetně hořkého loučení těsně před konci, kdy z kraje, jehož rozvrat sami způsobili, odchází oba do Prahy a Varšavy za lepším. Oravák, který se v průběhu inscenace ocitne ve velké dřevěné bedně (která téměř celou dobu inscenace trůní uprostřed hracího prostoru koncipovaného do arény), neboť padne za oběť šarvátkám českých četníků a polských vojáků, dostane svou velkou chvíli na závěr, kdy vstane z mrtvých. Jenže „spasení“, které přinese, je ve formě nacistických názorů a pásek Hlinkovy gardy, které si spolu s ním členky chóru natáhnou na předloktí a změní se ve smečku divokých psů, která si snadno vezme, co je jí libo a nebude na nic a na nikoho brát ohled.

Inscenace je sice absurdní sondou do zapadlé historie zapadlého kraje, ale vědomě a velmi chytře nás před opakováním i drobných historických chyb varuje. Protože děsivé obrazy světa, které nám předkládá, se dějí dnes nedaleko našich (resp. vašich) hranic, a štěkající psi se už formují ve všech evropských zemích.

Ivo Kristián Kubák