Komunitní soubor Teatro de Balugas, působící v hornatém kraji Minho, nedaleko ústí řeky Limia v obci Balugães na severu Portugalska, za téměř dvacet let své existence vyprodukovalo více než dvacítku inscenací. Divadlo, které vzniklo z potřeby udržovat naživu paměť kraje, z něhož vzešlo, jeho lidové zvyky a tradice a z nich formulovat univerzální témata a moderní otázky, pořádá také festival lokálních vesnických divadel i bienále divadel v ohrožených jazycích a provozuje uměleckou platformu zabývající se materializací kolektivní paměti. Pod uměleckým vedením Cândido Sobreiry se účastnilo mnoha světových festivalů a je držitelem velkého množství všemožných cen. Oceňovaný Cândido Sobreira je také autorem, režisérem a hercem jejich inscenace z roku 2020 A Furgoneta (česky Vůz či Dodávka). Hra, kterou napsal, předestírá sugestivní příběh o bratrech Romãovi a Joãovi, jejichž rodinný byznys se prolíná s legendou o mořské panně, osudem mizející řeky, vyčerpaných hor a tradičního života, který je odsouzen k zániku. Nebýt magického realismu, v něčem příběh připomíná putování George a Lennieho ze Steinbeckova románu O myších a lidech, kteří také putují za svým snem, za svou nadějí, ale potýkají se se samotou, nepochopením a krutostí. A stejně jako Lennie je i jeden z bratrů, konkrétně João, mentálně hendikepován.

Hra je členěna na dvacítku scénických obrazů a pět rozsáhlejších činoherních situací (viz synopse). Obrazy jsou vytvářeny na forbíně všemožnými divadelními prostředky od animace předmětů až po stínohru; slouží především k nastolení atmosféry, poukazují na mizející vodu z přírody (ostatně voda je jejich ústředním tématem), krátce vyjevují rozpadající se svět. Tyto výjevy animuje zejména ženská část souboru.

Oproti tomu činoherní situace, příběhy mužů, se většinou točí (někdy doslova) kolem částečně funkčního torza dodávky, které je ústředním scénografickým prvkem inscenace, a ač jsou plné gagů (jako zdroj komiky je i velmi citlivě využit Joãoův hendikep), jejich dialogická kompozice je poměrně repetitivní. Od všech postav se mnohokrát dozvídáme o hrozbě ekologické katastrofy související s výsadbou stromů a nadměrným čerpáním vody z řek, postavy často opakují svá jména a hovoří v tajemných metaforách a s nepříliš srozumitelným humorem. Ve svých postojích jsou také dosti pasivní a neměnné. Kvůli jazykové bariéře (představení nebylo titulkováno) převládla při vnímání především estetika, a to jak ve vkusné výpravě, tak ve srozumitelně artikulovaných obratech i v civilním hereckém projevu celého ansámblu, který zahrnoval i občasné pomrknutí do publika.

Zápletku a bratrský rozpor ve vnímání kritičnosti stavu, v nichž se jejich kraj nachází, se pokouší vysvětlit závěrečná restrospektivní situace, ve skutečnosti však celý příběh ještě více rozmlží a zahraje k tomu na sentimentální notu tím, že Joãoa na jevišti zalternuje dětský herec, stejně jako později i jeho bratra.

Po děkovačce k publiku promluvil impresário, aby znovu podtrhnul to, co je vetknuto do kolébky souboru, tedy že příběh je autofikční, že se jedná o příběh jejich kraje. Apeloval, že musíme všichni svůj příběh sdělovat sami, jinak to udělá někdo za nás. V tomto ohledu má činnost souboru jednoznačně smysl a zhlédnutá inscenace je toho dobrým příkladem.

Ivo Kristián Kubák