Na jevišti tiše spočívá dřevěná kostka. Světla pohasnou, a právě v tu chvíli se kostka rozzáří – rodí se magie. Z jejího nitra se postupně probouzejí dřevěňáci, každý s jinými rysy, jiným zvukem, jinou podstatou. A přesto jsou všichni součástí téhož světa, v němž platí jednoduché a krutě určující pravidlo: být dokonalý znamená být uznaný. Vše ostatní je důvodem k odmítnutí.
Inscenace Zdrevenení je divadelním obrazem o světě (který se od toho našeho, možná až tak moc neliší), kde hodnotu člověka určují ostatní – podle vzhledu, výkonu a toho, jak dobře zapadá. Krabice se stává portálem do alegorického světa plného „dřevěňáků“ – postaviček, které každý den dělají to samé a touží po bílé nálepce uznání. Kdo nezapadne, dostane černou. Dokonalost zde není otázkou vnitřních kvalit, ale souboru vnějších znaků – hladký povrch, pevná konstrukce, hezký vzhled, výkonnost.
Využití hudebních nástrojů tvoří v inscenaci jednu z nejvýraznějších a nejvrstevnatějších rovin. Nástroje nejsou jen akustickým doplňkem – stávají se charakteristikou postav samotných. Každý má svůj tvar, tón, materiál i osobitý výraz, což se přímo promítá do identity jednotlivých dřevěňáků. Nejvýraznějším příkladem je woodblock, který symbolizuje ploché nohy outsidera Oliho.
Představení je vizuálně jednoduché, ale velmi nápadité – scénografie je postavena na jednoduchosti a výrazné práci se zvukem i světlem. Herecký kolektiv působí dobře sehraně, využívá celou šíři pohybového i hlasového vyjádření.
Nástroje tvoří zároveň základ rytmické a zvukové struktury celé inscenace. Jejich přirozený zvuk propojuje jednotlivé obrazy, podtrhuje emoce, gradaci i napětí. Výsledkem je nejen funkční zvuková dramaturgie, ale také esteticky působivý hudebně-divadelní jazyk, který inscenaci výrazně odlišuje a obohacuje.
Inscenace se vyznačuje rytmem, precizností v pohybu a nadsázkou, která jí propůjčuje hravý i kritický tón. Jedna z úvodních scén, ve které jsme svědky ožívání dřevěňáků, vyniká promyšlenou stylizací i kolektivním pohybem celého souboru. Jde o pohybově výrazný moment, který přesně nastavuje poetiku celé inscenace.
Obzvláště výrazná je také scéna „Drevogram“ – parodická situace, která si s nadhledem bere na mušku svět influencerů a jejich rad pro „dokonalý život“. Skrze svižný jazyk a nápaditý slovní humor inscenace odhaluje, jak snadno se může z touhy po přijetí stát posedlost výkonem a vzhledem. Kombinace ironie a zrcadlení současné digitální reality tu funguje výtečně.
Pokud bychom přece jen hledali momenty, kdy inscenace mírně ztrácí na soustředěnosti, právě tato scéna může působit lehce matoucím dojmem. Divákova pozornost se odklání od jedné z klíčových postav, Oliho, a současně dochází i k jemné proměně jazyka, kterým k nám inscenace po většinu času důsledně promlouvá.
Poněkud matoucím se může jevit i závěr inscenace. Když se ke krabici vrací postava Jasmínky a postupně bere do rukou jednotlivé dřevěňáky, aby s něhou pojmenovala a „léčila“ jejich nedostatky, působí tato scéna jako přirozené, dojemné zakončení. Divák má pocit, že příběh se uzavírá. Následuje však ještě návrat hereckého kolektivu do alegorického světa, kde se řeší poslední konflikt kolem nálepkování, a poté opět přichází Jasmínka – tentokrát volaná matkou k večeři. Inscenace končí jejím odchodem a symbolickým „přizváním“ některých dřevěňáků.
Z dramaturgického hlediska by zde podle mého názoru postačil jediný návrat Jasmínky, který by celý oblouk uzavřel jednodušeji a s větší emoční silou.
Kéž bychom k sobě navzájem přistupovali všichni jako Jasmínka k drevenakům.
Děkuji.
Pavel Skála
