Můj první den a večer na přehlídce Scénická žatva byl zakončen astronomickým úkazem, druhým úplňkem, takzvaným Modrým měsícem. A tak budu vědomě či podvědomě referovat o viděném a pokusím se na to nahlížet skrze mou optiku scénografa.
Jedním z odpoledních inscenací byl anekdotický příběh “Vačice, ktorá sa nesmiala” v podaní křehkého dívčího souboru Gong Bratislava. Předlohou jim byl literární text amerického autora a animátora Franka Tashlina, který patrně rezonoval s mentálním záměrem kolektivu s tvůrčími možnostmi souboru. Úmysl byl vložit do příběhu vačice (když už víme, že DNA vačice má hodně společného s lidskou DNA) jakousi polemiku obrazu a slova ve společnosti a tak vykreslit lidskou hloupost, lidskou nabubřelost, dominantní postavení v hierarchii evoluce. Vnímáme kritický stav lidské společnosti v pohledu na svět jako takový, snahu mít za jakýchkoli okolností pravdu a prosazovat ji, ať se děje, co se děje… mít navrch a neustoupit ze svého postoje a pozice.
Jejich základní inscenační principy směřovaly k opětovnému navrácení k prvopočátku zdroje divadelnosti, tedy k tvorbě rituálu oživlých obrazů, světa stínů, k jakési Platónské jeskyni. Patrně čtu správně z rozmístění prostoru a prostředků, že zde bylo záměrem využití symetrického rozdělení prostoru na dvě vizuální makety představující kontury města a siluetu krajiny, jejichž zvětšená projekce se zachytí na zadním horizontu. Tento vizuální scénický tvar napovídal mnohé, ale bohužel se stal pouhou divadelní kulisou a zamýšlené řešení nebylo dosti využito. Z vizuální performativnosti a hravé imaginace aktérek zůstalo mnohé více jen ve verbální deklamaci. Akademismus a přílišná disciplinovanost také byli na škodu celkové atmosféry světelně-kinetické události, kde by mohli herci i diváci „splynout“ ve společné komunikaci obrazu a slova, při které lze zažít duševní očištění. K tomu měly také posloužit neobvyklé prostředky, jako stylizovaný způsob řeči, výrazně prokomponovaná rytmicko-taneční forma pohybu, jakož i redukovaná scéna pro stínové obrazy. Nenastala však vizuální změna pohledu, tedy scény dolů hlavou, která se nabízela. K tomu bych rád povzbudil – meditujme nad logickými propojeními mezi obrázky a slovy, kolik jen chceme, ale nebojme se tušeného.
Na závěr mne ještě napadá lehká souvislost s tvorbou belgického umělce Reného Magritta, který ve svých dílech zobrazoval reálný svět v nereálných situacích. Bylo to originální a zároveň inteligentně vtipné. Dva objekty na obraze nás totiž dostaly do pomykova, nákres dýmky a znepokojující kaligrafická legenda pod ním, hovořící: “Toto není dýmka”.
Tomáš Žižka
Redakčný rozhovor: Vačica, ktorá sa nesmiala (Frank Tashlin) • Divadelný súbor GONG, Bratislava • Víťaz festivalu Divadlo a deti 2023
O predstavení: Vačica, ktorá sa nesmiala (Frank Tashlin) • Divadelný súbor GONG, Bratislava • Víťaz festivalu Divadlo a deti 2023
