Člověk pracuje co nejlépe, snaží se, ale přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena. Člověk nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém. Člověk stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání. Přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání.
Včerejší představení kostolišťského sdružení Falangir Stmieva sa přineslo do temného studia SKD ještě temnější myšlenky na jeden z temných aspektů současného světa. Šest herců a jedna herečka v semiformálním oblečení – dohromady tedy sedm postav, jako je shodou okolností i kardinálních hříchů, se setkává na skupinové terapii, kterou vede obdoba umělé inteligence, palubního počítače HAL 9000. Nejsme však na vesmírné lodi Discovery One ve Vesmírné odyseji Arthura C. Clarka, byť reprodukovaný hlas nepřítomného demiurga v projekci mimo obrazu sklenice (shodou okolností) červeného vína doplňuje i ikonické červené oko známé z filmové adaptace Stanleyho Kubricka. Jsme kdesi v současnosti, v prostoru mezi příběhy z domovů, korporátů, škol a posiloven, které sem postavy přinášejí a jednak nás o nich spravují a jednak tak společně vyjevují důvod svojí přítomnosti na terapii: každý totiž trpí syndromem vyhoření, kterýžto pojem je v textu inscenace enigmaticky traktován pouze pod oficiálním lékařským taxonomickým značením Z 73.0 (popis průběhu jeho fází je uveden v perexu). Každý osobní příběh je podán velmi civilně, s minimálním využitím rekvizit, mizanscén a mikrosituací, vždy však vyústí v představení rituální masky, která postavě na základě nějakého klíče náleží. Tyto masky si v závěru celý ansámbl nasadí a zatančí v nich společný tribální tanec a jako symbol vzdání se či podvolení se (své diagnóze či světu či své úloze v něm) pro tento svůj rituál demonstrativně užijí i bílý prapor. To celé je doplněno projekcemi odhořívajících (burnout!) svící, které se chvějí v temných hudebních basových linkách doprovodné hudby (playlist viz bulletin SŽ), parafrází na slavné reportážní video BBC o ghanských tancujících nosičích rakví Dada awu (které později zdomácnělo jako meme) a civilními fotografiemi výše popsané terapeutické skupiny.
Japonština má samostatné slovo, které znamená smrt z přepracování: karóši. To jste patrně stejně jako já doposud neznali, nicméně v japonštině existuje i slovo, které znamená avantgardní, bizarní vychýlení či odlišení se od stávající normy, a to slovo jste s největší pravděpodobností již slyšeli: kabuki. A právě v tomto typu tradičního japonského divadla (ale i v divadle nó), které propojuje dramatický děj s tradičními tanci, si soubor vzal inspiraci pro podobu rituálních masek a paruk. Tradiční tance typu kagura, které se mj. tančí s bambusovými tyčemi, slouží k rituálním očistám či oslavě asketického života. A hudba japonského skladatele Kendžiho Kawaie, kterou soubor v inscenaci používá, je hudebním soundtrackem z kultovního kyberpunkového filmu Ghost in the Shell, odehrávající se v blízké budoucnosti, kdy lidé svá těla pro zlepšení výkonu vylepšují a nahrazují jeho části a orgány různými implantáty.
Vše výše zmíněné se na jevišti významově propojí v silně působivý, aktuální a přesto kyberpunkový, avantgardní a přesto tradiční, křesťansko-šintoistický „řetěz situací“ (jak tvar nazývá sám soubor), obraz zákrut vyhořelé duše, který se podobá ritualizované mši, kde finální eucharistií nejsou oplatky, ale vnitřní klid. A inscenace tak přináší především tvrdý apel na silně aktuální paradigmata týkající se následujících generací světa, ve kterém se stmívá: nerůst, duševní zdraví a dobrý život všem.
Ivo Kristián Kubák
