Pátý román Ivany Gibové Babička© (kterou do češtiny v letošním roce přeložil Miroslav Zelinský) je neortodoxním a satirickým pohledem na maloměstskou slovenskou společnost, názvem odkazujícím na Babičku Boženy Němcové, kterou ale zásadně demytizuje a deidealizuje. Kniha, vyprávěná z pohledu vnučky Magdy, má dvě časové roviny (mimochodem rozlišené v sazbě jiným typem písma): vzpomínky na dětství v osmdesátých až devadesátých letech a současnost, kdy se Magda jako dospělá žena vrací domů, aby se do poslední chvíle postarala o svou autoritativní, dominantní, panovačnou a lakomou babičku, kterou sama popisuje jako „führera domácnosti“. 

Introspektivní a detailní analýza prostředí, v kterém Magda výrůstá, traumata, která si přenáší z dětství do dospělosti, a pokus se s nimi vyrovnat, výrazný autorský styl, drsný, syrový a nesentimentální jazyk, anticipační a autofikční prvky, ironie a černý humor, střídání vypravěčských perspektiv, a koneckonců i fakt, že si tento román vloni odnesl hlavní cenu za nejlepší prozaické dílo v soutěži Anasoft Litera, je pro inscenátory rozhodně obrovskou výzvou. 

Nitranský soubor Datív pod vedením Marici Šiškové se ve své dramatizaci nazvané Tri stratené detstvá soustředí především na hlavní hrdinku a její „ztracená“ dětství; babička se tak spolu s původním názvem odsouvá do pozadí a tvoří jen jeden z mnoha ornamentů ve fragmentárním vyprávění. Kostýmně odlišenou protagonistku (v žlutých šatech) tak v jejím vyprávění doprovází osmičlenný chór (v neuniformních černých kostýmech), z kterého dle potřeby útržkovitě či voicebandově vystupují další členové její rodiny, sousedé, spolužáci, kamarádi a učitelé. Scénograficky si vypomáhají především desítkou párů dětských bačkor (které posléze různě animují), dřevěnou lavicí a žlutým lavorem, který – jak se v závěru dozvíme – jim spolu s bratrem sloužil v dětství na zvracení. To je ostatně i základní postup, kterým Šišková spolu s teenage performerstvem příběh interpretuje: od začátku do konce nám nedají vydechnout a chrlí na nás Magdin osud, až se nám všechny ty její zvrácené zážitky začnou zajídat. 

Je toho skutečně příliš: sexuální zneužití blízkým příbuzným, otec alkoholik, neporozumění si s matkou, sebepoškozování, cigarety, alkohol, špatná parta, ve třinácti letech se stane obětí pedofila… To už je vskutku na celoživotní léčbu traumatu i různých závislostí. Mezitím vším se rychle prolínají jména a přezdívky postav, ztělesňovaných chórem, střídají se obrazy a stejně jako v novele i časové roviny, a jednotlivá dějství-dětství od sebe oddělují útržky operních árií a písní v podání Marie Callas (kterou tak ráda poslouchala babička).

Narativně čistý, prokomponovaný a srozumitelný příběh se na ploše 45 minut rozhodně neodehraje, spíše snadno vysledujeme fascinaci předlohou a můžeme obdivovat stoprocentní nasazení členů souboru i jejich hereckou přesnost. A stejně jako v knize zde není předložen jednoznačný závěr. Jediné východisko, které inscenace nabízí, je z mého pohledu silně problematické, protože na násilí chce odpovídat násilím. Nicméně i sama analýza traumatu a ponor do všech jeho možných příčin a souvislostí mohou být důležité a patřičně varující.

Ivo Kristián Kubák