Divadlo dNO z Námestova a jejich Hranica/Granica. Pečlivě prokomponovaná inscenace, inspirovaná dělením regionu Oravy vítěznými mocnostmi v roce 1920 mezi Polsko a Československo.

Tři bratři z tohoto kraje modelově zastupují tři zájmy, kultury, mentality – oravský, český, polský. Před vyhlášeným referendem o vůli lidu, ke komu se chtějí připojit, každý z nich agituje pro svou stranu, ale protože hrozí občanské nepokoje, referendum je zrušeno a region mocnostmi uměle rozdělen na dvě části. Tolik suchá fakta příběhu.

Soubor dNO však rozehrává daleko bohatší příběh pomocí pečlivě budovaných divadelních obrazů, symbolů, metafor. Muž v lidovém kroji, hrající na fujaru stojí na začátku jako symbol na vysoké bedně jako na podstavci pomníku nebo na vysoké hoře. Otočením se rázem tato bedna změní na latrínu s Oravanem s kalhotami u kotníků, pak se stává lavicí pro setkání bratrů, nádobou na kvašení zelí, zatlučenou rakví, slavnostním katafalkem pokrytým českou a polskou vlajkou, stolem pro kar, součástí hranice, archou pro plavbu do budoucnosti. Herecky precizně budují své postavy a jejich jednání v situacích představitelé tří bratrů.

Obraznou rovinu inscenace pak dál rozvíjí ženský chór s nezbytnými hlávkami zelí – uctívanou plodinou, která nejednou umožnila přežít, která znamená sám život a podle tradice ji mají sázet těhotné ženy, aby dobře rostla. Chovají se k ní jako ke svému dítěti a když do něj někdo cizí zakrojí, jako by ťal do jejich vlastního těla. Zelí se šlape, nakládá a kvasí… Ze zelí je však i dělící hranice. Vše je doplňováno jednotným výtvarným gestem, hudebním podkresem spolupracujícím s živou hudbou i zpíváním. Účelně se svítí. Na můj vkus ale snahy neustále nějak rozehrávat zelné hlávky a listy bylo už trochu moc. Někdy mne to už rušilo od sledování samotné situace.

Co na závěr? Inscenace nekončí rozdělením regionu. Oravan vstává z „hrobu“ a věrně stojící po boku velkého Vůdce obnovuje slávu regionu. To, že se inscenace končí šťastným návratem fujaristy v období fašistického státu a soubor s páskami tohoto státu na rukou se radostně klaní tleskajícím divákům, je pro mě děsivé.

Aleš Bergman