Tak jako Dante napsal Božskou komedii a Ladislav Klíma Lidskou tragikomedii, autorský kolektiv trnavského DISK-u naservíroval publiku letošní Scénické žatvy významově hutnou vtipnou kaši lidské travestie a nazval ji (podle slavného hitu?) Staylin‘ alive.

Jak si lidé hrají, když spolu jednají? Jaké role přijímají pro komunikaci v té které situaci, jak hluboko je mají prostudované a kde pro ně hledají inspiraci? Jak dalece je rozehrávají a kdy a proč ze zvolených rolí vystupují? Jaká je hranice mezi manipulací a ochranným inkognitem? Nakolik jsou role, které v soužití s ostatními buď pod tlakem přijímáme, nebo si je sami volíme, ovlivněny našimi instinkty a nakolik je hrajeme pod vlivem společenských očekávání či vlastních strachů, úchylek, skrytých ambicí nebo úzkostí? Jaký vliv má na naše chování a na masky, které si navlékáme, politická a společenská situace, jejíž jsme součástí, nebo kulturní prostředí, jež nás obklopuje?

Inscenace zkoumá mechanismy mezilidské komunikace a důvody, proč při ní vystupujeme v rolích. Záměrně svůj výzkum neorientuje na komunikaci celých společností, ale jednotlivců při tom nejběžnějším soužití člověka s člověkem. Myslím, že cílem inscenace je nás všechny demaskovat. Nejde přitom o kruté agitační obvinění, ale o satirický kabaret, o bleší cirkus lidí, přistižených v nedbalkách, demaskovaných za pochodu. Centrálním prvkem režijně scénografického řešení inscenace je ostatně přechod pro chodce, na který se vchází z portálu černých výkrytů jako do cirkusové manéže. Z chodců – bezejmenných občanů – se rázem stávají artisté a klauni v kostýmech a maskách, které tu a tam odkládají, a je na divácích, nakolik interprety na základě sehraných mezilidských vztahových etud demaskují a nakolik se v nich třeba i sami najdou.

Inscenace je založená na dokonalé kolektivní souhře a přitom dává prostor i individualizovaným hereckým výkonům vysoké úrovně. Herectví coby schopnost něco hrát je v téhle inscenaci nejen prostředkem ke sdělování tématu, ale i tématem samotným. Dochází tak k laboratornímu zkoumání hranic mezi formou a obsahem. Za jednu z vrcholných scén považuji v tomto smyslu scénu s kocourem, založenou na rafinované a vtipné hře se záměrným vypadáváním z rolí za účelem zisku komunikační výhody zmatením partnera na jevišti i v hledišti.

Inscenace se nebojí provokovat. Odvážně využívá nízký humor, aby jej kladla do záměrného kontrastu s humorem vyššího řádu. Kocour neukáže delfína, protože jsou v sále přítomné děti, ale po vystoupení z role mluví o jebání jako by se nechumelilo, herečka zavalí obnaženým poprsím své spoluhráče v úmyslu zmocnit se sektoru C a jiný herec nás záměrně uvádí znovu a znovu do nejistoty, zda jeho varlata nevypadnou z významově i fyzicky až příliš přiléhavého body.

Kostýmy mají funkčně jednoduchou estetiku založenou na kombinaci světle fialové a bílé barvy a s volbou takových střihů, prvků a kombinací, které přehledně charakterizují postavy, a přitom dodržují celkově provokativní nádech inscenace.

Nedokážu posoudit, nakolik je sdělení inscenátorů pod vedením zkušeného režiséra Blaho Uhlára političtější než v předchozí tvorbě souboru. Osobně je považuji spíše za společenské než politicky satirické a je mi to fuk. Z inscenace jsem měl silný, zejména herecký zážitek a teprve cestou z představení jsem si uvědomoval, jak moc to bylo o herectví v našem všedním životě a ve společnosti vůbec.

TEXT: Luděk Horký

FOTO: Roman Adamják