Matilda

… na ceste

Levice

Belopotockého Mikuláš torpédoval do Martina ve jménu současných proudů slovenského divadla Matildu. Autentické a do značné míry autobiografické divadlo jedné herečky, založené na příběhu houževnaté a korpulentní dívky, jejímž největším snem bylo stát se tanečnicí nebo herečkou.

Ne vždy tak činím, ale tentokrát jsem si před představením pozorně přečetl anotaci. Slibuje zamyšlení nad tím, co by se stalo, kdyby se Matilda nevěnovala umění, ale stavařině. A nejen to. Deklaruje i obecnější zamyšlení nad hodnotou umění pro současnou společnost, která nachází své nové chrámy v obchodních centrech a umění nevnímá buď vůbec, nebo jako druhořadou volnočasovou aktivitu pro děcka.

Myslím, že o ničem z toho inscenace ve skutečnosti není. V jednom motivu sice zmiňuje (a to se silně sentimentálním akcentem) hrozící přestavbu starého kulturního domu na obchodní centrum, ale tento motiv není důsledně rozveden. Navíc je zamlžen mnoha nejasnostmi. Předně – pokud hrajeme o lásce k umění a o významu umění pro společnost, je jen těžko možné chápat jako životní tragédii, že jsem svou prací úzce svázán s jedním z nejkomplexnějších uměleckých oborů, a sice s architekturou. A že pracuji na projektu revitalizace starého kulturního domu. A ačkoliv všichni dobře známe klamavé projekty měnící kulturní střediska na společenská centra, což bývá eufemismus pro nákupní ráje, nostalgické ohlédnutí za klasickým socialistickým kulturákem jako za stánkem kvalitního umění je stejně liché. Většinou šlo především o epicentra pitek po oslavě MDŽ, dětských karnevalů k MDD, v lepším případě pro taneční. Na tom nakonec nesejde. Inscenace byla o Matildě.

Mohla být o Matildě, která čelí společenským předsudkům vůči lidem s nadváhou podobně jako třeba postava známé hry současného amerického dramatika a scenáristy La Buta Tlustý prase. Ovšem předsudky, kterým Matilda čelí jsou jen konstatovány. Hrdinka je trpně přijímá, nepere se s nimi. Inscenace začíná projekcí citátů o úspěchu, který vyrůstá z dřiny. Hrdinka do projekce vstoupí s pohybovou etudou, aby nám následně po celou dobu inscenace hrála o neúspěchu. O neúspěchu, kterému se pasivně oddává, kterým se nechá semlít. Ani se nepokusí jako tanečnice probojovat, ani nedokáže najít sílu a krásu v umění coby jeho příjemce.

Inscenace působí příjemně autentickým dojmem, pečlivě hledá nové a nové vyjadřovací prostředky (tanec, rap, rozvíjené etudy se samolepící páskou, projekce, voiceover atd.). Přesto je obsahově zmatená, a to už v základním východisku. Když si po jejím shlédnutí položím otázku, jestli má Matilda raději divadlo nebo sebe na divadle, volím to druhé. A tipuji, že o tohle inscenátorům nešlo. Matilda v režii a v hereckém ztvárnění Renaty Jurčové se více lituje, než že by s osudem bojovala. Neboří mýty o tom, že tlustý člověk nemůže tančit, ale nechtěně je podporuje tím, že se před každým dílčím neúspěchem sebelítostivě skloní. Vědět, že vavříny rostou z dřiny, nestačí. Je potřeba mít k té dřině odvahu a hlavně výdrž. Ta na včerejší repríze chyběla. 

TEXT: Luděk Horký

FOTO: Braňo Konečný